4. Konec světlých dnů

9. října 2016 v 20:00 | Rien Toute |  Stíny všedního dne
Ubíhaly dny a týdny. Venku už napadl sníh a malé děti se po vyučování většinou proháněly venku a koulovaly se. On ale neměl mysl na podobné radovánky. V myšlenkách se mu stále objevovala její tvář. Tvář Michaeli Pirteové.

Nechápal proč, ale cosi ho k ní přitahovalo. Nějaké neviditelné pouto jako by je oba drželo a neustále vzájemně proplétalo jejich cesty. Jinak si nedovedl jejich náhodná setkání představit. Potkával ji snad kdykoliv, kdy se vzdálil z domova. Před školou to ještě nebylo nic zvláštního, ale poté přišla náhodná setkání v parku i v ulicích města. Nikdy s ním nepromluvila ani slovo. Jen ho probodla těma svýma temnýma očima.
Tak míjely dny, každý podobný tomu předchozímu. Škola, návraty domů, občasné hodiny klavíru. A čím dál častější setkání se záhadnou Michaelou. Ale svět kolem něj nestál tak klidně, jako on. Ze zpráv to slyšel. Evropou zmítaly bouře. Lidé chtěli boj proti Nepatřičným. I do České republiky to začalo pomalu doléhat. V pátek se konala demonstrace. Byly požadovány nové zákony. Zákony, které by měly odhalit nenormální lidi a nějakým způsobem je sankcionovat. Možná později i zabít.
On sám to ale nechápal. Proč to jen dělají? Viděl fotografie z Francie, kde byly pozabíjeny tisíce lidí. Pověšení nebo zastřelení. Jak mohl někdo páchat taková zvěrstva? Ale copak on sám mohl něco změnit? Vládnoucí rukou byl v tuto chvíli dav. Jedinec nic nezmohl. A prostí lidé měli z neznámého strach. Strach z něčeho, co by mohlo překračovat jejich chápání.
Avšak to, co přesně nepatřičnost znamená, pochopil až pár týdnů poté. Venku byla již tma, když se vydal do spletitých městských ulic a uliček. Jeho chůze netrvala ani deset minut, když ji spatřil. Tvář měla sice zakrytou kapucí, ale přesto si byl jist, že ten člověk u lampy je právě Michaela. U stejné lampy, jako ji potkal prve, došlo mu.
Nebyla tam ale sama. Těsně předtím, než k ní vykročil, ho zpozoroval. Zjištění, že to není člověk, ho zadrželo v úkrytu. Ta bytost měla dlouhé ostré rohy a ocas podobný ocasu ještěra. A na ženu před sebou vystrkoval svůj dlouhý, rozeklaný, hadí jazyk.
S úžasem sledoval, jak se vrhá na dívku a s ještě větším překvapením pozoroval, jak mrštně se mu dívka vyhýbá. V její ruce zpozoroval nůž. Ale ne nějaký obyčejný, co se používá v kuchyni. Tento byl odlit z nějakého prazvláštního kovu, který se ve svitu měsíce leskl smaragdově zelenou barvou. V hlavě se mu honilo tisíce myšlenek. Má jí pomoci nebo se raději dál skrývat. Něž se však rozhodnul, byl již souboj u konce. Dívka vrazila tomu netvorovi čepel do krku a ten se rozpadnul v prach. Nemohl tomu uvěřit. Zčista jasna byl pryč. Místo něj zůstala jen hromádka popela.
Dívka padla na kolena. Sníh pod ní se zbarvil do ruda. Krvácela. Tentokrát se už nebál vyjít ze stínů a kleknout vedle ní. "Kde krvácíš?" zeptal se. Udiveně k němu vzhlédla.
"Co tady děláš?" byla první otázka, která jí vylétla z úst.
"Já sám nevím," odpověděl rozpačitě. "Chtěl jsem se projít a nohy mě vedly právě sem. Viděl jsem tě, jak tam stojíš s tím netvorem a jak ho následně zabíjíš."
"Tys ho viděl?" vyjekla překvapeně.
"A je na tom snad něco zvláštního."
Na to mu už neřekla nic, jen nevěřícně zakroutila hlavou a sykla bolestí, když se pokusila vstát.
"Ukaž, podívám se ti na to," nabídl se jí, ale ona tvrdošíjně odmítla. Až poté, co zjistila, že sama domů asi nedojde, konečně přijala jeho pomoc. S jednou rukou opírající se o jeho rameno se jí podařilo začít se belhat domů.
Byla to dlouhá cesta. Často bylo nutné zastavovat, protože nezvládala jít v kuse déle, než pět minut. Za sebou nechávali krvavé cákance. Když byly sotva pár metrů od jeho domu, zhroutila se. Tehdy nevěděl, co má dělat. Nakonec vytáhl telefon a vytočil číslo zdravotní záchranné služby.
"Típni to," ozvalo se ze stínu domu. Překvapeně vzhlédl. Ze stínu vyšel vysoký, dobře stavěný muž s dlouhými hnědými vlasy. Přešel k Míše a vzal ji do náručí. Ona otevřela oči a vzhlédla. Na tváři se jí objevil slabý úsměv.
"Běž domů," řekl mu, "já už se o ni postarám."
"Kdo jste?" chtěl vědět Matěj.
"Přítel," odpověděl mu ten muž, "to je jediné, co potřebuješ vědět. Teď už běž a s nikým o tomhle nemluv."
Nikam chodit nechtěl, ale zároveň věděl, že nic nezmůže. Tohohle muže zřejmě Míša znala, takže neměl důvod ji před ním nějak bránit. Nakonec se tedy přece jen točil a zamířil k domovu a hlavou plnou myšlenek.

Starostlivě se podíval na dívku schoulenou v jeho náruči. Byla vyčerpaná a určitě ztratila i hodně krve.
"Michéle, proč mi to děláš?" povzdechl si smutně. S velkým úsilím v kapse našel klíče od jejího bytu a odemkl, zatímco ji stále držel v náručí. Měl u sebe její rezervní klíče přesně pro tyto případy.
Položil ji na postel a svlékl z ní oblečení. Rány, které utržila, byly vážné. Drápy toho netvora se jí zaryly hluboko do masa. Z kapsy vytáhl drobnou lahvičku a do rány vylil celý její obsah. Z rány se začalo kouřit a postupně se zacelila. Michéle zaúpěla.
"No tak, už je to dobré," uklidňoval ji a hladil po vlasech, zatímco se ona zmítala v bolestných křečích. Dávka, kterou jí dal, by normálního člověka zabila. Ale ona normální nebyla. Ta látka byla krev z jednoho z démonů. Bylo těžké ji získat, protože démoni se ihned po smrti rozpadli v prach, takže ji člověk mohl odebrat jen démonovi, který ještě žil. Druhou stránkou ale bylo, že jen málo kdo dokázal do těla dostat byť jen kapku této látky, aniž by ho to hned nezabilo. Michéle byla jednou z mála, kteří to dokázali. Měl tušení, že je to kvůli tomu, že už jednou do říše stínů zavítala, když uhořela v domě svých rodičů ve Francii. Tuto teorii ale nikdy nikomu neřekl.
Michéle se mezitím uklidnila a propadla se do bezesného spánku. Zakryl ji peřinou a nechal odpočívat. Zatím se vydal do kuchyně, aby jí připravil něco malého k snědku.
V duchu přemýšlel, co teď. Kdo se o ni bude starat, až tu nebude? A co když už se mu k ní nepodaří vrátit?

Když se probudila, bylo jí o něco lépe. Na druhý pokus se jí podařilo vstát z postele. Ijen jí pomohl dobelhat se do kuchyně, kde na ni čekaly obložené chleby. Hned se na ně vrhla. Měla strašný hlad.
"Moc děkuji Ijene," řekla, když byl talíř před ní prázdný. "Nevím, co bych si bez tebe počala.
Ijen se na ni místo odpovědi usmál. Jeho oči se jí však zdály smutné.
"Děje se něco?" zeptala se s obavami.
Trvalo dlouho, než jí Ijen odpověděl. Nebyl schopný slova. Místo toho dal do rychlovarné konvice vařit vodu.
"Musím odejít," řekl jí, když spolu seděli u šálku horkého čaje.
"Na jak dlouho?" v hlase jí zazněla panika. Bála se jeho odchodu. On byl jediný nepřirozený, kterého znala. Bez něj se cítila sama, opuštěná na nepřátelském území. Co jen bez něj bude dělat? Kdo ji vyléčí, pokud opět bude nucena bojovat s démony?
"Nevím," odpověděl popravdě. "Možná na týden, možná na měsíc."
"Co když se nevrátíš? Co budu dělat pak?"
"To, co jsi donedávna měla v plánu. Půjdeš na vysokou, vystuduješ a pak si najdeš práci. Peníze, které máš po rodičích, ti k tomu budou stačit." Měl pravdu. Její rodiče nebyli chudí. A dům, který shořel, byl pojištěný, dostala za něj peníze. Díky tomu si mohla dovolit bydlet teď sama.
"Dobře," zašeptala. "Ale stejně nebude den, kdy bych tě nepřestala vyhlížet." Měla pravdu. Už od prvního setkání doufala v další náhodu, která opět spojí jejich cesty. Kdyby jen tušila, jaká krutá byla pravda… Naštěstí o věcech, které se děly několik stovek kilometrů dál v jednom nejmenovaném městě, přesněji v podniku, ve kterém se scházeli Nepřirození, nevěděla. Nevěděla, jaké mají plány, ani co chystají. Ani že člověk, o kterém se baví, je ona. A ani neměla tušení jak jí ten muž, který teď naproti ní sedí, ublížil. Proto se dopustila toho omylu, že se rozhodla ho tajně milovat.
"Myslím, že tato doba je příliš nebezpečná a já jsem příliš známý, než abych ti mohl slíbit, že mě nebudeš vyhlížet nadarmo," smutně se usmál. "Ale slibuji, že udělám, vše, co bude v mých silách, abych se jednoho dne vrátil."
Na tváři se jí objevil nepatrný úsměv. Byl to snad příslib lepších zítřků? Netušila… Ale věřil, že jednou se spolu opět shledají.
Se smutkem v očích ho pozorovala, jak dopíjí čaj, bere z věšáku svoji bundu a s lehkým pokývnutím se s ní loučí. Nevydržela to a objala ho. Cítila potřebu se s ním rozloučit. A on jí, poněkud překvapeně, její objetí opětoval. Pak už zamával na znamení sbohem, a ztratil se ve stínech lednového večera.

Šel dál a dál. Hlavu skloněnou, přemýšlel o událostech dnešního dne. Další démon ve městě. Co tu chtěl? A proč napadl zrovna ji? Doufal, že Michéle bude v bezpečí. Ale bylo to vůbec možné? Protesty proti nepřirozeným každým dnem sílily. Věděl, že je jen otázkou času, jak dlouho bude trvat, než podobné nálady přijdou i sem. A pak? Co s ní bude pak?
Věděl, jaké s ní má Dantes plány. Ale bude ona souhlasit? A co když ne? Co všechno je jeho pán schopen udělat, aby získal do své "sbírky" i stínochodce?
S takto neklidnými myšlenkami se nocí ubíral dál, až došel za hranici města. Na odlehlé křižovatce, asi dvě stě metrů od posledního domu, na něj čekalo auto. Seděla v něm žena, zhruba stejně stará jako on, s ohnivě rudými vlasy. Znali se dlouho. Byl to vlastně první člověk, kterého v PINE, hned po Dantovi poznal. Byla zaříkávačka. Měla magický hlas. Dokázala lidi přimět, aby ji na slovo poslechli. Na něj to ale neplatilo. Věděl, jak se proti tomu má bránit. A věděla to i většina Nepřirozených.
"Jdeš pozdě," vyčetla mu, když sedl dovnitř. "Už tu na tebe dvě hodiny čekám."
"Věci se zkomplikovaly. Michéle si našel další démon. Zabila ho, ale on šeredně zranil. Musel jsem požít další ampulku krve."
"Víš, že čím víc jí to dáváš, tím méně je člověkem?" zeptala se.
"Neměj mě za hlupáka Alex. Jistě že to vím. Ale ten démon ji nejen poranil, ale také otrávil. Jeho drápy v sobě měly jed. Viděl jsem to na ráně, která začala nepřirozeně světélkovat. A ona by umřela, kdybych to neudělal."
"Možná bys jí tak pomohl nejvíc."
"Jak se opovažuješ?" zavrčel na ni Ilien.
"A nebylo by to snad lepší? Ty víš, co s ní má Dantes v plánu. Myslíš, že se jí to bude líbit? Zvláště když zjistí, že ty jsi jí celou dobu lhal?"
"Máš pravdu," zašeptal. "Bylo by to lepší. Ale já nemůžu. Nemůžu ji nechat zemřít"
"Miluješ ji," došlo Alex. "Za ty roky, kdy ji měl na starosti, ses do ní zamiloval. A stejně nedokážeš zabránit tomu, co se s ní stane."
"Jen čas ukáže, co se bude dít dál," namítl. "A do té doby, dokud Michéle bude moci být v bezpečí, ji v tom bezpečí nechám. A až se něco posere, pak budu jednat."
"Tak to jsem zvědavá." Poznamenala Alex. Pak šlápla na plyn a vůz se rozjel neznámo kam.

Michéle se dlouho do noci dívala ven z okna a přemýšlela, kam její tajemný přítel zmizel. Skoro ho neznala. Jen věděla, že je stejný jako ona. Taky byl nepřirozený. Jediný přítel, kterého kdy měla.
Ubíhaly dny, týdny a měsíce. Michéle odmaturovala a nastoupila na vysokou. Ijen se stále nevracel. Ale svět bohužel nešel zastavit. Lidové bouře byly stále silnější. K 1. lednu 2052 byl v České republice uzákoněn zákon o povinné registraci nepřirozených obyvatel. Michéle se tam nedostavila. Věděla, co bude následovat. Už to nebylo daleko. Už nebude moci žít jako normální člověk. Bude ji čekat daleko horší osud. Bude ji čekat život ve tmě, stejně jako tisíce dalších lidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sante sante | 18. října 2016 v 14:01 | Reagovat

diky

2 Rien Toute Rien Toute | E-mail | Web | 4. prosince 2016 v 21:20 | Reagovat

[1]:To já děkuji za návštěvu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama