Konec jednoho města

12. března 2017 v 20:00 | Rien Toute
Je to už dávno, co jsem poprvé odjížděla z mého rodného města. Byl to příslib nových dnů, lepších zítřků.

Očekávání něčeho úžasného, něčeho, co zcela změní můj život. Cestovat, poznávat, snad sen každého mladého člověka. Vylétnout z hnízda, nabrat nové zkušenosti.
Svět se však změnil. Stalo se z něj velmi nehostinné místo. Najednou už v mém srdci nebyla radost. Byl v něm strach. Viděla jsem různé věci. Zlobu, nenávist, ale i radost. Ale nejvíc bylo prázdných tváří. Tváří, které se na vás dívaly skelnýma očima a ani se nenamáhaly skrývat svoji lhostejnost. Už to nebyl úsměv, ani opovržení. Byla to nicota. A nicota je také to, čeho by se každý měl děsit.
Svět najednou nebyl o emocích, ale o tom je skrývat. Z barev se stala šeď. Jen nevkusné plakáty na každém rohu kýčovitě lákali spotřebitele ke koupi ještě kýčovitějších produktů. Ano, i takové může být město. Cizí, nevkusné, bez příležitostí. Ale je snad nějaké město jiné? Snad jen naše malé městečko v horách, kam se zatím nestihla dostat éra moderního konzumu a klamavých reklam. Ne, teď si i sobě něco nalhávám. Ta doba se dostala i tam.
Pokaždé, když jsem se vracela domů, jsem cítila tu nádhernou přírodu, která mě obklopovala. Ve velkém městě taková není. Jsou tam jenom parky, kde je spousta lidí. Tam u nás mnohdy k večeru nepotkám ve městě jedinou nohu. Z touhy po nových zážitcích se najednou stala touha vrátit se domů. Touha nesplnitelná, protože není za čím se vracet. Město bez pracovních příležitostí je mrtvé město. A takhle se to stalo. Město začalo umírat. Pomalu, ale jistě. Stejně jako tisíce měst dalších.
To nádherné město, ve kterém jsem vyrůstala. Ještě teď občas pamatuji na chvíle, kdy jsem jím o půlnoci procházela a ono spalo, bylo liduprázdné a já přesto nikdy neměla strach. Jak jsem chodila na pole za domem a pozorovala hvězdy. Daleko od lidí a všedních problémů.
Bylo hodně mých přátel, kteří odešli a už se nikdy nevrátili. Šli do velkých měst za prací. Po revoluci totiž zavřeli většinu podniků, která ty lidi zaměstnávala. A postupem času to pokračovalo. Nic nezbylo ani z mlékárny, ani z textilky. Takhle začal příběh mnoha měst, i toho mého. Měst, která nebyla tak blízko městům krajským, do kterých se dalo jezdit za prací. Měst, která jsou odsouzena k postupnému zániku.
A tak jsem byla i já nucena své město opustit. Kam kráčím? To nevím. Ale zpátky domů to už nikdy nebude.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 13. března 2017 v 10:08 | Reagovat

To je strašně smutný a asi to není ojedinělý případ. :-|

2 El. El. | Web | 16. března 2017 v 18:02 | Reagovat

Každý konec je nový začátek, jen vzpomínky zůstanou.

3 Siginitou Siginitou | Web | 16. března 2017 v 20:44 | Reagovat

Moc smutný a takhle to bohužel bývá. :(

4 moje-farby moje-farby | Web | 31. března 2017 v 23:24 | Reagovat

Veľmi pekne napísaný príbeh... akurát ma tam veľmi prekvapila pasáž s revolúciou.

Prišlo mi totiž, že píšeš niečo čo sa ťa piamo týka...(a síce neviem koľko máš rokov, lebo na tvojom blogu som prvý krát a neskúmala som to)... ale predpokladám, že si revolúciu nezažila a prišlo mi to zrazu také odľahlé...

Ale ináč, fakt pekne napísané... také umelecké hranie sa so slovami :-)

5 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 18. září 2017 v 0:16 | Reagovat

Pekny blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama